Na závodiště, kde se to na břehu hemží svalovci, se kterými by se poměřoval snad jen kalifornský guvernér (… a Kubas samozřejmě), přijela naše amatérská posádka s nízkými ambicemi – výhledem umístit se do 30. místa. Dle předepsané startovní listiny jsme měli vyjíždět z prostředka poslední, šesté lajny. Horší pozici už jsme dostat nemohli. Naše obavy vzbuzovaly představy, že jít dopředu – když máte před sebou nabito – moc nejde, a když na vás budou dotírat lodě z obou stran, moc se toho vymyslet taky nedá. Čekalo nás asi taktické sledování z povzdálí, co se to odehraje před námi.

Celé závody byla slyšet němčina. Člověk by si pomyslel, že vše poběží striktně s německou přesností jako švýcarské hodinky, ale naopak vše probíhalo v klasických intencích. Na poradě kapitánů zněl stálý apel na poslouchání pokynů startovního rozhodčího a na jeho nekompromisní diskvalifikace při jakýchkoliv přestupcích. Naše posádka tedy spořádaně a pozvolna (a úplně poslední) klouzala na své předpokládané místo, když jsme uslyšeli startovní výstřel. V tu chvíli jsme měli odhadem tak 300 m k startovní čáře. Předpovězená, na centimetry přesná šachovnice dračích lodí se nekonala ani omylem.

Vyrazili jsme.

Na začátku jsem opomněl zdůraznit, že starty nám jdou obzvláště dobře – v podstatě nejlépe ze všech – a tak již při průjezdu prvním mostem, hned za oficiální startovní čarou, jsme některými diváky byli podezíráni z dopingu, nebo minimálně v duchu obviňováni z neoprávněného vylepšení lodi tryskovým motorem. Dodnes najdete na nemnoho blozích po celém Švýcarsku bouřlivé diskuze na toto téma.

Po průjezdu mostem jsme teprve pochopili, na co jsme se to vlastně dali … a nejčastějším slovem, které se lodí linulo, byl „masakr“. Skutečně pohled před sebe byl impozantní. Všude lodě, obrovité vlny, loď na lodi … všude strašný, rytmický řev. První převrácená loď s tonoucí posádkou, první vyčerpání limitu povolených ztrát. Takhle nějak to asi vypadalo při námořních bitvách před vynálezem střelného prachu. Jen se zahákovat a létaly by třísky … a ty nakonec taky létaly.

Po kilometru bylo více než jasné, že černý kůň v zeleném tričku s nápisem „převážně neškodný“ sedíc v bílé lodi hlasitě promluví do konečného pořadí. V tu chvíli jsme šlapali na paty našim českým kolegům z Pražského klubu dračích lodí a nechali za sebou první soupeře. Po zhruba kilometru stíhací jízdy s nějakými Italy a Pražáky, jsme se díky kormidelníkovi vyhli jejich střetu a uháněli k obrátce. Kolem profrčela první ženská posádka, pak Tragédky, které se praly o druhé místo. Jenže o pár stovek metrů dále tu byly první „mužské lodě“, které se už vracely z obrátky. Některé prosvištěly opravdu hodně blízko.

Jeli jsme – jak se to jen dalo – na vlně soupeřů, když se k nám blížily tři dračí lodě nalepené na sebe. Z pozice levého háka mi to přišlo jako nálet leteckého kroužku Kamikaze. Bylo jasné, že se (pokud se lodě nestřetnou) budeme míjet jen o pár centimetrů. A náš kormidelník to ustál bravurně – aby ne, protože kormidelníka máme vůbec nejlepšího ze všech. Podařilo se nám projet tak, že vlevo byly dvě lodi v protisměru tak blízko, že jsem snadno rozeznával pižmo levé řady pádlujících soupeřů, včetně deodorantu jejich bubenice. Vpravo od nás prohučela poslední z protijedoucích lodí. Bylo slyšet bouchání pádla o pádlo a taky nejdříve dunivou ránu a pak odštípávání části nebohé lodi, která jela naším směrem. Té se stalo osudným to, že chtěla vyklidit pole. Tím se ale natočila k protijedoucím trochu více bokem a nárazem šla ke dnu. Tedy pod hladinu. Trochu otřeseni jsme se počítáním vyhecovali k další jízdě a hnali se do obrátky.

Tam jsem trochu zazmatkoval, protože vida po pravé straně bójky zmátl jsem kormidelníka, aby je neopomněl velkým obloukem objet. V odborných psychiatrických kruzích se tomu říká „Pálavský syndrom“, a Ottův naučný slovník jej ve svém druhém vydání definoval jako touhu obkroužit všechny bójky v dohledu z obavy o penalizaci. Díky chytřejším pádlujícím z naší posádky byla jak loď, tak zmíněným syndromem postižení nasměřováni do adekvátních míst a tak se podařila obrátka zaseknout ještě před další dračí lodí, jež nás stíhala.

Po obrátce jsme měli snad 200m odstup od skupinky lodí. Jali jsme se ji stíhat… To nebylo nijak těžké, protože posádka „Převážně neškodných s tvrdým a dlouhým“ (ypsilonem na konci) je vůbec tou nejlepší posádkou pro tyto účely. Soupeře jsme dojeli cca po kilometru, jenže se ne a ne dostat přes nejbližší loď. Bubenice bubnovala seč mohla – a neuvedl jsem dostatečně, že je opravdu ale opravdu v tom bubnování a řvaní více než dobrá.

Podařilo se to až v poslední táhlé zatáčce před cílovou rovinkou, resp. zatáčkou. Drama vrcholilo, byli jsme ve skupince pěti lodí, bili se o 3. místo a vzájemně se v týmu hecovali. Poslední metry ze sebe posádka vydala vše a nám se přeci jen ještě jednu loď podařilo předjet.

Totálně vysílení, popadajíce dechu jsme pak zakroužili své typické kolečko.

Medaile z toho sice nebyla – 24. místo – ale byl to úžasný zážitek, který se stal (a nadále je) tématem mnoha probděných nocí svobodných či nezadaných členů posádky. Už teď je jisté, že se příští rok zúčastníme znovu, obohaceni o zkušenosti a s vyhlídkou zase lepšího umístění.

Článek BKW Armada Cup, Bern, Švýcarsko se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

To už se blížíme na předměstí Bernu. Pro jistotu dvakrát objedeme ten samý kruhový objezd, abychom nakonec zakotvili na smeťáku, přesněji řečeno sběrném dvoře komunálního odpadu. Zkušené tragédky už během prvního kroužení a pokusu o přistání místo důvěrně poznávají. Trénink je naplánován na pravé poledne a závod samotný se jede od tří. Neškodný využívají dopoledne na prohlídku Bernu. Nejprv svojí dochvilností způsobí zmeškání MHD, které je nakonec i s tragédkami doveze do centra města. Řidič městského autobusu nepodcenil situaci a přijel raději kloubákem. Přesto ho preference městské hromadné dopravy ze strany neškodných a tradégek zaskočila. Několik minut, k velké radosti místních občanů již sedících v autobusu, svádí marný boj s elektronickým výdejníkem jízdenek. Přeci jenom 41 draků a dračic odhodlaných najednou v ranních hodinách objevit krásy Bernu pověstnou švýcarskou preciznost přinejmenším zaskočila.

Po krátkém přesunu busmo pro jistotu vysedáme o zastávku dříve na Bernském hlavním nádraží. Pro většinu tragédek začíná prohlídka Bernu návštěvou Starbucks. Neškodný, vzhledem k tomu, že jsou Bernu poprvé si stanovují vyšší cíl: nalézt medvědy včetně mrkvového automatu na jejich krmení. Cestou k vytyčenému cíly potkávají kostel, tržiště, budovu místního parlamentu, u které od místního rodáka zjišťují, že medvědy jim při své poslední návštěvě věnoval ruský prezident Medvěděv. Jak symbolické pomyslí si neškodný. Během cesty k medvědáriu zaujme neškodné semiuzavřený systém kanalizace, který musí být zvláště v nočních hodinách poměrně zdatným nepřítelem všech společensky unavených chodců. Nehledě na to, že voda v kanálech teče občas proti sobě a dokonce i do kopce.

Medvědárium je k velké radosti levého háka, který od začátku předpovídal jeho existenci, nalezeno. Chybějící medvědy ve výběhu operativně nahrazuje členka naší posádky. Překvapením dopoledne je bezesporu naše kormidlo, které se proměnilo v nevysychající a nezadržitelný pramen vtipů a stává se proto zaslouženě maskotem týmu. Druhá polovina prohlídky Bernu je ve znamení návratu zpět na zastávku busu. Během zpáteční cesty stihnou neškodný ochutnat výbornou, ale opravdu výbornou švýcarskou čokoládu zakoupenou z prostředků na startovné, kterou vzápětí zapíjí v italské kavárně, ze které si odnášejí malý suvenýr i s podšálkem. Hlazení jeho povrchu je totiž lepší než … .

Počet cestujících zpět na smeťák klesl z původních 41 na pouhých 27 a s takovým to počtem už jsi Bernské pošty jako provozovatelé MHD hravě poradily. Milým malým překvápkem bylo zjištění, že smeťák označili švýcarští pořadatelé jako V.I.P. parkoviště. Dochvilnost některým neškodným nadále činila obtíže. Zatímco tragédky se svým tréninkem končily, neškodný teprve vyplouvali posíleni o kluky z Haka a bubenici z Kojetína. Bubenice jsou stejně zvláštní druh lidí. Leží jim neustále na srdci dobro celé posádky a to i mimo palubu lodě. Což se konkrétně v Bernu projevovalo tím, že nás bubenice vyzívala k protahování již při čekání na bus, který nás z poznávačky centra odvážel zpátky na smeťák. O kvalitách naší bubenice z Kojetína, o kterých nikdo předem nepochyboval, jsme se plně přesvědčili na tréninku. Panovala všeobecná shoda, že je to ta pravá osoba, která nás vyhecuje k těm nejlepším výkonům.

O popis závodu se postaral demokraticky zvolen, úřednicky jmenován zastupující více-kapitán levý hák, kterému nejen za něj, ale i za celé Bernské kapitánování, správu lodní pokladny a velkorysost při trestuhodné nedochvilnosti části posádky patří velký dík.

Po úspěšně zajetých závodech si dva neškodný odvážně zaplavali v řece Aare, ostatní se již převlékali do civilu a nakládali společně s tragédkami lodě na vlek. Čekání na vyhlášení výsledků se neslo v duchu očekávání, resp. tipování kolik, že lodí jsme to vlastně z úplně poslední pozice na startu dokázali předjet a kolik lodí nedokončilo závod a potopilo se. Výsledky nám udělaly radost hned dvakrát. Jednak naše výtečné 24. místo v silné zahraniční konkurenci v závodě, kde se za vítězství považuje již samotné bezpečné dojetí do cíle a jednak exkluzivní druhé místo v kategorii žen naší sesterské posádky tragédek. Před odjezdem domů, do Prahy, do loděnice jsme ještě zrobili společné hromadné památeční foto.

Cesta zpátky byla ve znamení bujarých oslav. Po vítězných děkovných proslovech trenéra, kapitánky tragédek a našeho více-kapitána propuklo všeobecné veselí na plné obrátky za bedlivého lékařského a pedagogického dohledu. Řidiči Karel a Kája zjistili, že nevracení těch hnědých podšálků bude na zpáteční cestě ten nejmenší problém. Nepočítaně krát jsme s chodcem znovu objevovali osmitisícovku, během výstupu se posilňovali švestkami a mandlemi. Přiteklo i vínečko rudé, v putovním poháru tragédek si dával rande pomeranč s vodkou. Ze zadních partií autobusu se linula non-stop živá vokální hudba. Sice si budeme muset zřejmě najmout napřesrok na zájezd do Bernu jiný autobus, nicméně výborné umístění obou posádek jsme zkrátka oslavit museli.

Poslední řádky zápisu patří již tradiční děkovačce: našemu kormidlu za to, že jsme přežili; naší bubenici z Kojetína, oboum hákům a Hakům za výborné umístění; trenérovi a tragédkám nejen za společné tréninky; supportímu týmu tragédek za fotodokumentaci závodů; posádce doprovodného vozidla za dopravu dračích lodí; kapitánovi za to, že to všechno spunktoval á samozřejmě Rockymu za hlídání. Tak za rok v Bernu zase Ahooooj.

Článek Neškodný zájezd do Bernu aneb zákulisí Armada Cupu 2009 se nejdříve objevil na Převážně neškodný.