Rubriky
Neškodné závody na dračích lodích

Slapy aneb cesta tam a z Třebenic zase zpátky do loděnice

Od paty Slapské údolní nádrže v Třebenicích jsme plni očekávání za svitu slunečních paprsků vypluli směr loděnice. Před námi, kolem nás a hlavně pod námi se malebným údolím vinula řeka Vltava v místech bývalých Svatojánských proudů. Tragédky, kdo ví, snad vlivem této krásné scenérie nebo díky nádhernému počasí, na které nejsou zvyklé, se rozněžnily do té míry, že levá hákyně přestala pádlovat, stoupla si po vzoru Kate Winslet na příď, kde obvykle sedává bubenice, a rozpažila ruce. Náhodným přítomným kolemjdoucím po Povltavské stezce pozorujícím nás z ptačí perspektivy se mohlo zdát, že naše loď čas od času vybočí ze svého směru a křižuje plavební dráhu. Vysvětlení celé záhady je prosté, ukázalo se, že náš kormidelník vybaven dvěma zapůjčenými fotoaparáty je vášnivým lovcem digitálních obrázků.

Nedlouho po našem vyplutí došlo k prvnímu tréninku na blížící se závody ve švýcarském Bernu – jízdu na vlně, o který se postaraly dvě dvoučlenné osádky našich chudších spoluobčanů vybavené kajutovými motorovými čluny. Ukázalo se, že pravděpodobně nikdy neseděly na dračí lodi. Nejprve, když se dostaly na naši úroveň, nesměle zpomalily. Takové malé vlny posteskly si tragédky. Mohutným povzbuzováním kapitána prvního z člunů, aby nějakou pěknou vlnu, na které bychom jeli, vyrobil, dosáhli tragédky a náš kormidelník svého. Kapitán vzal mocně za plynovou páku a příbojová vlna, která se přes nás převalila neměla zrovna s naší lodí ty nejčestnější úmysly, nicméně tragicky převážně neškodná posádka si s ní poradila bez ztráty kytičky i kormidelníka, který přiznal, že už to s námi všemi viděl všelijak.

Snad proto, že většinu posádky tvořily tragédky a nás převážně neškodných bylo jen do jednoho páru, čehož si všimlo i slunko, se počasí začalo kazit. Sluníčko vystřídaly temné a zlověstně vyhlížející mraky a svěží větřík v zádech se změnil v mocného nepřítele. Nicméně to už jsme se blížili k vodnímu dílu Štěchovice, kde nás přivítaly nejen posádky motorových člunů, ale také sympatická paní hrázná, která byla lehce zklamaná, že dračích lodích nepřijelo víc. Nakonec se z ní vyklubala též příležitostná dračice: „Co už na tom taky několikrát seděla.“ Než se otevřela mohutná ocelová vstupní vrata zdymadla, stihli jsme ještě vylít loď díky zapůjčené petce a kormidelníkově noži, který z ní vyrobil dvě vyjelvátka. Po vplutí do plavební komory a zatvorení vstupních vrat celá posádka začala propadat v neměmý úžas a to když hladina ve zdymadle začala postupně klesat o několik desítek metrů dolů a dračí loď s ní. Pesimističtěji naladěné členky a členové naší posádky začali promýšlet, co by asi se stalo, kdyby se vstupní vrata opět otevřela a celá Štěchovická přehrada by přišla do plavební komory na nezvanou návštěvu. Byl to opravdu úchvatný zážitek, ostatně jako vždy, když je něco poprvé a ještě k tomu na dračí lodi. To už se zvolna začala otevírat druhá vrata a my pokleslí, nikoli na duchu a mravech, jsme vypluli vstříc novým dobrodružstvím směrem k Vodnímu dílu Vrané natěšeni na další zdymadlo.

Během této etapy se k nám přidal sličný doprovod (z pohledu převážně neškodného určitě, pozn. aut.) v podobě kajakářky plující, pokud si to pamatuju správně, až z dalekého Cholína. V Davli na soutoku Vltavy se Sázavou bylo nakonec demokraticky rozhodnuto, že dál poplujeme po modré do Prahy nikoli po žluté do Pikovic. Jeden nejmenovaný člen z celkového počtu dvou převážně neškodných, o kterém by Jára Cimrman prohlásil: „že pán nebyl Čech“, dostal náhle akutní hlad, což se, jak si povšiml náš kormidelník a trenér v jedné osobě, podepsalo na jeho momentálním výkonu. Přislíbení celého jablka a považte ještě k tomu zadarmo udělalo s výkonností 50 % převážně neškodné posádky malý zázrak. V plavební komoře Vodního díla Vrané došlo k velice smutné události, došla, k velkému zklamání kormidelníka, power a od této chvíle nemáme tudíž žádný fotografický záznam.

Předposlední úsek plavby z Vraného k Modřanskému jezu byl ve znamení opětovných jízd na vlně, motorové čluny se rozmnožily a ustálily na celkovém počtu čtyři. U Kamenolomu Zbraslav nás dostal poslední z nich. Jelikož na tomto úseku došla definitivně power i mě tak už jen velice stručně. Na soutoku Berounky s Vltavou tragédky sborově zapěly song od Ivana mládka: Hlásná, Třebáň je krásná. Ke cti Tragédek dlužno dodat, že jsou to veselá a muzikální děvčata, byla to totiž již několikátá píseň v pořadí, která zazněla během naší plavby.

Modřanský hrázný se zřejmě zalekl, když viděl jakou rychlostí se řítí dračí loď do jeho zdymadla, považte do loděnice zbývaly necelá dva kilometry a zdymadla byla jediným místem krátkého odpočinku a občerstvení. Tak tak stačil na semaforu rozsvítit červenou a zavřít vstupní vrata komory. Nejen, že nás nepustil komorou s ostatními plavidly. S některými z nich, jak jsme hrázného ujišťovali, jsme se proplavily již dvakrát, ještě se nás zeptal, kde končíme. Hladina zdymadla začala zvolna klesat a my začali zvolna, ale naléhavě volat našeho kormidelníka, který se poklesem hladiny fascinovaně kochal mimo loď na hrázi plavební komory.

Pokud by si laskavý čtenář, který vydržel číst až do sem, myslel, že poslední kratičký úsek naší anabáze pojedeme klidným tempem, tak by se šeredně zmýlil. Blíží se závody TDT a tak byl tento úsek využit jako tréninkový (po uplutí bezmála 33-34 km) na Tragicky dlouhou trať.

Trenérovi velký dík za zorganizování této nádherné plavby. Akce to byla vydařená a hodná zopakování. Některé z tragédek byly tak nadšeny, že chtěly jet ještě jednou na otočku či nejpozději v pondělí znovu. Toliko zápis z lodního deníku, páč už necítím zadek a spoustu dalších svalů, o kterých jsme neměli ani tušení, že jdou využít také k pádlování. Zapojili jsme postupně všechny, mimické nevyjímaje.