Celý to začalo tradičně na začátku srpna, kdy se na tenhle závod, Monkey Jumble, otevírá registrace. Volná místa jako každý rok zmizela během pár vteřin. Letos na nás vyšlo místo až ve třetí desítce. Od záři jsme přidali na trénincích, až z toho bylo dvakrát týdně kolem devíti kiláků ve slušným tempu.

A pak jsme si sbalili, přejeli kus Evropy a teď jdeme na vodu. Saare je kalná a rychlejší než jiné roky, v minulých dnech tady dost lilo. Ale jakmile sedneme na lavičky, už na nervozitu není čas. Loď sedí dobře, před startem se rozehříváme pár desítkami metrů v závodním tempu, najdeme si místo číslo 32, z reproduktorů na břehu slyšíme „eine Minute bis zum Start“, pak odpočet po sekundách a nakonec výstřel ze tří děl. Dál je to už jenom na nás. Zabereme jednou, podruhé, loď se rozjíždí.

Než se z osmé řady dostaneme na skutečný start, tam, kde začíná každé lodi běžet její čas, stačíme se ujet dvěma lodím, které startovaly na naší úrovni a dotáhnout se na dvě lodi z řady dvacet metrů před námi. Dobrý začátek.

Podjíždíme Bismarck Brücke, předjíždíme další loď a v esíčku po startu zkoušíme předjet ještě jednu. Nakonec jí sedáme na vlnu a z druhé strany se k nám přidává ještě jedna; jedeme uprostřed, voda teče přes oba borty do lodě, přichází čas zapnout čerpadlo. Třikrát chceme soupeřům ujet.  Nastupujeme, už to vypadá nadějně, ale neutrhneme se, a tak v téhle formaci dojíždíme k první otočce. Blbé je, že nejedeme na vnitřní straně zatáčky.

Otočku ale Kubas na kormidle zvládá, na výjezdu si dáme krátký nástup, ale pak raději počkáme na žlutou loď, která přijíždí zleva. Sedáme jí na vlnu, je čas na krátký odpočinek. Vody do lodi nateklo tolik, že čerpadlo nestíhá a je nutné vylejvat ručně. Bubenice žluté lodi jede dvěma paličkama najednou, někdy to zní, jak kdyby přidala i nějaké chrastítko. Mění rytmus podle toho, jestli se zkoušejí utrhnout nebo ne. My si ale hlídáme, co je zapotřebí, držíme se jich a na oplátku občas nastoupíme my.

Projíždíme po proudu kolem startu, máme za sebou asi třetinu závodu a zprava naší dvoučlennou skupinku dojíždějí další dvě lodě. Pod Alte Brücke podjíždíme bezpečně dvěma oblouky, zprava dojíždí další dva lodě a blížíme se k Luise Brücke. Tady je nutné jet vpravo od pilíře. Kubas na kormidle najede pěkně zeširoka; čtyři lodě vpravo nemají šanci nám skočit na vlnu a zároveň jsme tak odskočili od lodě vlevo. Famózní manévr. Před sebou máme volnou vodu, dáváme deset rychlých silových, pak dalších deset pak už jen silové, ale ty držíme naplno. Z kormidla nás Kubas hecuje, s každým záběrem se posouváme před naše soupeře.

K druhé otočce zbývá 500 metrů.

Jedeme, jak máme natrénováno a před otočkou ještě přidáváme.

Tahle otočka má jen jednu bóji. Oblouk točíme fakt ostře. Kormidelník visí na kormidle, levý háček je vykloněný z lodi a přitahuje, dvoutunová loď se točí o 180°. Na výjezdu dáváme patnáct rychlejch a dojíždíme další loď, vyzdobenou krásným červeným drakem. Máme problém udržet se jí na vlně – jsme na ně příliš rychlí. Do toho právě v tuhle chvíli vypadl mikrofon. Nakonec si počkáme pětset metrů do zatáčky, nastupujeme a křižujeme řeku, aby nám nesedli na vlnu. A ujíždíme jim.

Poprvé po sedmi kilometrech nejede dva metry od nás jiná loď, poprvé po sedmi kilometrech nevidíme jinou loď těsně před sebou. Doteď jsme potřebovali taktiku a zrychlení, teď bude rozhodovat vůle a výdrž.

Nasazujeme tempo, na jaký jsme zvyklí. Pádla krájejí vodu v rytmu, který buben přenáší od háků, kormidelník hecuje. Stejně do vody, stejně z vody. Vyjíždíme ze zatáčky do prostoru startu a nějakých sedmdesát metrů před náma vidíme dvě lodi. Po třech stech metrech vjíždějí do esíčka pod Bismarck Brücke a mizí nám z dohledu. Když z esíčka vyjedeme, je jasný, že jsme je stáhli. Držíme rytmus, držíme sílu. Jedeme si pro ně. Do poslední otočky nastupujeme těsně za nimi jako třetí, ale přesně víme, jak ji projedeme.

První soupeře pohodlně podjíždíme, druhé zkoušíme podjet taky, ale chytnou se naší vlny a nesetřeseme je. Na kilometrové rovince zkusí nastoupit; nesetřesou nás. Zkusíme nastoupit my, drží se nás jak klíště. Znovu oni; zase neúspěšně. Vjíždíme do esíčka pod Bismarck Brücke, jsme na vnitřní straně zatáčky, do cíle zbývá 400 metrů. Škrábeme poslední síly, na povel 2-1-JEDEM bereme za pádla, ale soupeři se nevzdávají a zrychlují taky. Jedeme z posledních sil. Buben i kormidlo počítají a povzbuzují, finišujeme pádlo na pádlo. Po 11 kilometrech prolétáme cílem rychlostí, kterou se běžně jezdí na 200 metrů.

Euforie.

Tohle je to, proč sem jezdíme, tohle jinde nezažijeme.

A ani výsledkově to vůbec nebylo špatné. Jsme pátí ze 17 týmů ve Fun kategorii, 22. z 38 celkem.

Za rok se vrátíme.

Článek Monkey-Jumble 2024 se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

V přípravě jsme udělali, co jen šlo. Víme, do čeho jdeme, máme natrénováno. Co ale neznáme, je forma soupeřů.

Máme startovní číslo sedm, startujeme z druhé řady. V půl třetí odpoledne utichne hudba a nad vodou se ozývá jen odpočet času. Pak zmlkne i ten a centrem města se rozlehne rána ze tří děl.

Start!

Všichni víme, co dělat – sedm dlouhejch silovejch záběrů a pak takový tempo, abychom ho vydrželi hodinu. Máme to zažraný pod kůží, takže nás nerozhodí ani lodi kolem, které jedou jiný rytmus a jejichž buben slyšíme stejně silně jako nás vlastní. Držíme tempo, držíme sílu a blížíme ke k první otočce. Kilometr a půl za námi.

Těsně před otočkou nás ale dojíždí velká skupina lodí ze zadnějších startovních míst. O nejlepší místo do otáčky se ve vlnách, které zvedli sami pádlující, rve osm, možná devět lodí. Každá má s posádkou dvě tuny, jedeme těsně vedle sebe; pádla třeskají o sebe, lodě do sebe narážejí. V téhle mele přicházíme o ocas a o pár pozic.

Po otočce se ale dostáváme rychle zpátky, dotahujeme se na loď číslo 6 a ve spolu s ní jedeme další tři kilometry. Občas nastoupí oni, občas nastoupíme my, ale vždycky ne sebe dokážeme zareagovat a nástup stáhnout. Asi půl kiláku před druhou otočkou znovu nastoupíme, jedeme deset rychlých silových a vypadá to dobře, kormidelník řve „dalších deset“, tak je dáme tak, jak máme natrénováno … a soupeři zmizí za námi. Teď nás ale nesmí dojet zpátky. Musíme vydržet k otočce.

Tu jedeme hodně ostře; loď se skoro zastaví a znovu ji rozjet už bolí, ale díky tomuhle manévru dojíždíme dalšího loď. S ní se pošťuchujeme dalších pětset metrů, k Alte Brücke. Z něho nám fandí pár Čechů, řvou co můžou. V rumraji na vodě to skoro není slyšet, ale čeština i v malých dávkách funguje jako vzpruha. Nástup hned za mostem se nám nepovedl, ale o pár set metrů k naší skupince dojíždí zezadu rychlejší loď a to je naše příležitost. Sedneme jí na vlnu a necháváme se vyvézt. Z vlny sice za chvíli padáme, ale držíme se pořád těsně za nimi. Do cíle zbývají už jen dva kilometry, na kterých opakovaně nastupujeme, ale stáhnout její náskok už je nad naše síly.

Čtvrtý průjezd pod Bismarck Brücke, do cíle zbývá už jen 500 metrů, jdeme do finiše. Zvyšujeme frekvenci, přidáváme sílu, čert ví, dokud ji bereme. Před očima černo, hlava vnímá jenom rytmus a povzbuzování z bubnu a kormidla, jediné, na čem záleží, je udělat každý záběr co nejlíp a vydržet.

A pak přichází cílový klakson.

Hodina na vodě utekla strašně rychle. Na tomhle závodě se pořád něco děje, neustálý kontakt se soupeři pumpuje adreanlin a zvyšuje tep. Kdo má natrénováno, užije si to. A to my měli.

Zbývá vytáhnout loď na běh, rychlé pivo, vyfotit, převléknout a pak už jenom počkat na výsledky. Vyhlašování začíná naší kategorií, Fun. Poslední jsme nebyli, to víme, ale pro diplomy si postupně chodí další a další. Není moc rozumět, ani časy, ani pořadí, ale je nám jasné, že čím později nás vyhlásí tím lepší jsme byli, takže každému vyhlášenému mocně aplaudujeme. A pak jde kapitán pro diplom a nevěří vlastním očím. Protože ten diplom je za třetí místo! Naprostá euforie, týmový pokřik, kterému Němci těžko rozumí, focení s diplomem i soškou… Čistá radost.

Už teď se těšíme na další ročník.

Jo – a ještě ta opice:

Článek Monkey Jumble 2023 se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

Úplně nejdřívější příležitost letos závodit byla 20. června v Chomutově. Organizátoři sice nejdřív psali, že se pojede jen 200 metrů, pak ale připustili, že by možná mohl jít i kilák a že to bude asi trochu divočejší než běžně. Takový závody máme rádi, takže jsme sbalili pádla, dresy, podsedáky a někteří i stany, a vyrazili z Prahy na severozápad.

Pravda tedy je, že se nás na místě nakonec sešlo jen sedmnáct, z toho deset vlevo, sedm vpravo a nikdo na buben, a to úplně na plnou dračí loď nestačí. První úkol byl tedy jasný: vyškemrat jezdce a bubeníky od ostatních posádek. V zásadě se to kapitánovi povedlo. Nakonec jsme ale přeci jen v každé jízdě startovali s trochu jinou posádkou, což, přiznejme si, bylo občas znát.

Ale to jsme v první jízdě ještě nevěděli. Do ní nastupujeme proti letitým rivalům (a na suchu kamarádům) – Pražskému klubu dračích lodí, vyztuženému o několik Leviathanů. Ozývá se startovní výstřel a o 56 vteřin a pár setin později projíždíme cílovou pásku, o fous před PDBC. Radost veliká!

Do druhé rozjížďky nastupujeme proti Třináctce, posádce učitelů (a hlavně učitelek) z místní základní školy. Druhá jízda, druhé vítězství. Třetí rozjížďka, zase proti Pražákům, nám přináší první porážku dne, a je z toho finále B. Zbylé dvě posádky, Krušnodraci a BulldogGym totiž, neznaveny náročným přesunem z Prahy a časovým posunem (nesmějte se, Slunce v Chomutově vychází a zapadá asi o pět minut později než v Praze a to je sakra znát!), jezdily přeci jenom o něco líp. Ve finále B jsme vyfasovali pomalejší dráhu a PDBC tuhle výhodu využili dokonale. Na 200 metrů tedy čtvrté místo.

Před kilometrem se naše řady ještě ztenčily. Kapitán zbylých 18 statečných přeházel tak, abychom se konečně nepřevažovali doprava – to by totiž v pravé otočce kolem bójí mohlo znamenat, že půjdeme ke dnu. Dokonale vyvážení vyrážíme na poslední jízdu dne. Bubeník povzbuzuje, kormidelník hecuje, kapitán řve, zabíráme jak o život. Kilometr je fakt dlouhý, přes pět minut v zápřahu. Dali jsme to té jízdy všechno, jelo nám to dobře – ale i tak to stačilo jen na čtvrté místo. Ale i za něj jsme brali lahev šáňa – a to se počítá!

Článek Sezónu 2020 otevíráme v Chomutově se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

Poslední listopadový den se na břehu Labe sešly tři posádky, přičemž ani jedna zdaleka nenaplnila celou loď. Nás bylo i se třemi Leviathany jenom 12, další dvě posádky dorazily ve 14. Takže kapitáni na poradě dohodli, že lodě pojedou bez bubeníka, a aby to bylo fér, tak na dvě jízdy: každý proti každému, jednou vnější, jednou vnitřní dráha. Délka trati byla asi kilometr na volném Labi, místo cílové kamery s přesností setiny vteřiny budou měřit časy poctivé ruční stopky. A co si budeme povídat, teplo, teplo vypadá opravdu jinak.

Jenže zima nám je jen do chvíle, než vlezeme do lodi.

Do první jízdy nastupujeme z vnější dráhy, k otočce dojíždíme dřív než soupeři a tak je fanfarónsky zkusíme předjet vnějškem. Vyšlo to, jenže se nám udrželi na vlně, takže jsme je celou rovinku k druhé otočce táhli (ve dvanácti!) na vlně; na druhé otočce se nás udrželi a před cílem nás předjeli. Fyzicky jsme na ně měli, tohle byla čistá taktická prohra.

Druhou jízdu z vnitřní dráhy jsme si naopak pohlídali my a dosáhli nejlepšího času závodů. Bohužel první jízda byla pomalá, takže součet časů dal jen na druhé místo. Ale zakončení sezóny 2019 to bylo famózní.

Článek Dračí loď na adventní sobotu se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

Dohromady je to závod, který dělá z kanoistiky kontaktní sport, závod, kde je stejně důležité pádlovat jako vylejvat vodu z lodi a závod, kde dobrý kormidelník ušetří posádce spoustu sil a dobrý bubeník ji dokáže za cenu totálně zničených hlasivek hnát dopředu celou hodinu. Závod, kde si fakt hrábnete na limit. Pro nás (tedy Neškodné, vyztužené o pětici Jizerského draka, háčka z Brna, buben z Pardubic a famózního Machajdu na kormidle), všechno začíná pátečním odjezdem z loděnice. Ve čtyři odpoledne vyrážíme jako jediná česká posádka třemi mikrobusy do 650 kilometrů vzdáleného Saarbruckenu. O půlnoci dojíždíme na místo, do srdečném přivítáni s Carmen stavíme stany, rychlý briefing k zítřku, pak Pavel naráží soudek vlastního piva…

Dračí loď se speciální výbavou

Jsou dny, kdy svítá o něco dřív, než by mělo, a závodní sobota k nim patří. Ale dáváme se dohromady a před polednem už parkujeme přímo v centru Saarbruckenu, na Schillerplazu, odkud za dvě a půl hodiny budeme startovat. Zatím nemáme loď, ale věříme organizátorům, že bude. Kapitán prohlašuje, že čas na paniku nastane, když loď nebudeme mít hodinu před startem. Musíme na ni totiž nainstalovat nejen vlnolam na špičku, ale i naši letošní novinku: čerpadlo s výkonem 20 litrů za vteřinu. Samozřejmě máme i vylejvátka, po loňské zkušenosti už víme, do čeho jdeme.

Teda – myslíme si to.

Startujeme z dvanácté řady. To znamená, že jen na start to budeme mít asi 500 metrů – vzdálenost delší, než se jezdí většina závodů. A tady se jede naplno od prvního okamžiku, nikdo nechce zůstat viset na startu a jet pak hodinu sám jen proti stopkám. Sem se jezdí závodit natěsno – loď na loď, pádlo na pádlo, buben proti bubnu. Což poznáváme kousek po startu.

Okamžitě po rozjezdu totiž nezvládá kormidelník lodě vpravo od nás situaci a natlačí nás i s další lodí, která startovala vlevo od nás, na přistávací molo. Naštěstí jsme ještě nedojeli na start, takže neztrácíme čas (Monkey Jumble je sice závod s hromadným startem, ale každé lodi se počítá její individuální čas od chvíle, kdy protne startovní čáru). Tak drsný začátek tu loni nebyl. A to závod teprve začal.

Když to nejde jinak, tak je předjeď

V balíku se po kilometru a půl blížíme k první otočce. Jsme uprostřed několika lodí, nejhorší pozice vůbec. Nutně se potřebujeme dostat doleva, na vnitřní stranu otočky, jinak bychom mohli ztratit desítky metrů. Jenže tam jsou lodě. Lodě jsou i za náma, loď je i vpravo. Jediná cesta vede dopředu. Zkusíme to. Zrychlujeme záběr, loď se pomalu rozjíždí, deset záběrů, dalších deset .. až je jich padesát a ostatní lodě necháváme za sebou. K otočce přijíždíme z naší skupiny první – a po ní ještě zrychlujeme a zachytáváme se skupiny před námi.

Machajda nás usazuje na vlnu, po sprintu k otočce odpočíváme a šetříme síly, vylejváme. Ne že by loď byla děravá, ale ve vlnách od ostatních lodí sem občas tečou desítky litrů přes bort. Nejsme v tom rozhodně sami – asi po kilometru vidíme těsně u pravého břehu potápějící se loď. Nejspíš nevzali vylejvátka. My se zatím vezeme v balíku tří lodí, vracíme se ke startu, třetina závodu za náma.

Blíží se Alte Brücke, kam jsme loni vletěli ve čtyřech a málem se nevešli. Letos je tu o loď míň, tři lodě vjíždějí od starý oblouk celkem komfortně. Pár desítek metrů pod mostem zkoušíme další nástup, ale kormidelník lodi na námi nezvládá situaci a vráží do nás. My i soupeři ztrácíme rychlost, nám nemůže pádloval levá strana, jim pravá, Z klinče vyjíždíme, soupeři ztrácejí hlavu (doslova, o naše kormidlo se jim ulamuje dračí hlava) a my vyrážíme zpátky k lodi, se kterou se přetahujeme skoro od první otáčky.

Další most je Lusienbrücke. Tady musíme jet vpravo od pilíře, na to organizátoři při poradě kapitánů kladli opravdu velký důraz. Jenže kormidelník lodi, se která jede pár desítek centimetrů vpravo od nás, nás na pilíř dost drsně rempluje. Neuhneme, víc ran pádly rozdáme, než schytáme, ostatně adrenalin v kombinaci se studenou vodou znamená, že omlácené prsty nevnímáme. Za mostem se jich ještě chvíli držíme, vydýcháme se, pak zrychlíme záběr a metr po metru necháváme tuhle nepříjemnou loď za sebou. Blížíme se k polovině závodu, druhé otáčce.

Na vítězné vlně až do cíle

Machajda skvěle krouží i tu a zase získáváme na soupeře cenné metry. Přiskakujeme k fialové lodi, po pár metrech nastupujeme … a necháváme ji za sebou. Tohle zopakujeme ještě jednou a dostáváme se vedle Španělů. Jsou rychlí, ale to my taky. Pošťuchujeme se další dva kilometry, pětset metrů před třetí obrátkou nastupujeme. Deset rychlých, získáváme půl lodi. Dalších deset, Španělé visí na pádlech z posledních sil. My taky, ale jsme v ajfru a tak vydržíme ještě deset … a odskakujeme jim. Na obrátce se dotahujeme na další loď, chvíli jedeme s ní, pak nastupujeme – a předjíždíme i je. Kilometr poté projíždíme cílem.

Čas 58:13 je o minutu a půl lepší než loni. Jedenácté místo z 21 fun posádek je mnohem lepší, než jsme čekali. Ale ještě lepší než čas je styl, jakým jsme ho dosáhli. Rvali jsme se od začátku do konce, o každý metr a záběr, a rvali jsme se úspěšně. V přímé konfrontaci jsme předjeli nějakých šest lodí, a to na tenhle závod nejde posádka, která by neměla natrénováno. Za rok se vrátíme.

A uděláme všechno pro to, abychom jeli ještě líp než letos.

Článek 11 kiláků pádlo na pádlo aneb neškodný Monkey Jumble se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

Letos jsme se na Tragicky dlouhé tratě přihlásili jak na klasickou dračí loď s posádkou 20 lidí, tak i na krátkou, kde nás pádluje jen deset. Krátké lodě sice jely jen poloviční trať, ale dva a půl kilometru na téhle lodi bohatě stačí. A abychom si zapádlovali, přihlásili jsme ty krátké lodě dvě.

Na velké lodi jsme startovali hned v první jízdě mixu. Bohužel v nejhorší, vnější dráze. Do první otočky se nám dařilo držet se v balíku českých lodí – Maďaři se utrhli hned ze začátku a jeli si svůj vlastní závod -, ale v obrátce jsme kontakt neudrželi a pak jsme se jen dívali, jak se lodě před námi pomalu, ale neustále vzdalují. Tahle jízda se nepovedla.

Odpoledne, rozdělení na Převážně neškodný 1 a Převážně neškodný A, nastupujeme k dvěma a půl kilometru. V první jízdě máme vnitřní dráhu, hurá! Taktika je jednoduchá – k obrátce musíme dojet první, a pak se může stát cokoli. A to jsme taky splnili.

Nejenže jsem k obrátce dojeli první, ale z ní vyjíždíme s mírným náskokem. Čeká nás trochu přes kilometr k druhé otočce. Zhruba do poloviny téhle roviny svůj náskok pomaličku zvyšujeme, ale pak Vajgarská saň zabrala a k druhé obrátce přijíždí těsně za námi. Lodě se lehce pošťuchují, náš kormidelník ztrácí rovnováhu, ale na lodi se udrží, do finiše jdeme pádlo na pádlo. Po sto padesáti metrech vedou Vajgaři o půl lodě, my zapínáme poslední síly a jejich náskok metr po metru stahujeme.

Cílem projíždíme těsně vedle sebe, podle cílové kamery měli víc štěstí naši protivníci. Byli o desetinu vteřinu – to je třicet centimetrů – rychlejší. Skvělý závod.

A okamžitě potom startuje další jízda s naší posádkou. Péťa na bubnu, Martin na levém háčku a Laco na kormidle si jen přesedli – jedou ty jízdy obě. Zase máme vnější dráhu. Start je skvělý, držíme se v balíku, na otočce tvrdě bojujeme o co nejlepší umístění; ale nedaří se a na dlouhou rovinku vyjíždíme poslední. Tahle posádka to má supertěžké – na lodi jedou čtyři holky, Jirka, který přišel na tenhle nejdelší závod který se v tuzemsku jezdí po pouhých třech trénincích, Martin jede druhou jízdu za sebou. Není divu, že síly nám v téhle jízdě došly rychleji než soupeřům.

Tragicky dlouhé tratě, byly pro nás hlavně generálka na nejdelší evropský závod dračích lodí – jedenáctikilometrový Monkey Jumble v Saarbrückenu -, kam jedeme za 14 dní. A tahle generálka nám vyšla.

Článek Po 2,5 kilometrech rozhodlo 30 centimetrů se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

Ostatně v cíli jsme byli dřív než oni … a to už kupodivu nekomentovali. Na druhou rozjížďku dorazily dvě posily, takže jsme nastoupili v 19 a čas jsme měli o ještě dvě setiny lepší. Vyšlo z toho finále B, a v něm jsme konečně v jeli 18, jak jsme původně plánovali. Dojeli jsme druzí; celkově tedy na 200 metrů pátí.

A pak přišel kilák, trať, kterou fakt máme rádi. Od začátku jsme rozjeli stíhací jízdu – rychlý start, krásné otočky, tvrdý a dlouhý záběr na rovinkách a občas ještě vyšší frekvence … a naši rozjížďku vyhráli o 15 vteřin. Pak jsme už jen napjatě čekali, jestli jsme předjeli nejakou loď z finále A.

A dali!

Takže jsme si po roce z Kolína přivezli pohárek za třetí místo. Radost, přátelé.

Článek Potkali se u Kolína se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

Letos jsme naši dračí loď před závodem ještě posílili o dvě pádla Leviathanů a spoustu psů, takže jsme odjížděli ve výtečné náladě. První dvoustovkovou rozjížďku jsme vyhráli o parník; druhou těsně prohráli. A bylo z toho finále B proti Namydlenému Blesku. I když jsme zajeli velmi slušných 54:70, byli lepší. Jenže pak přišel kilometr.

Ten se v Poděbradech jezdí na unikátní trati, která vede do trojúhelníku a má dva otočky vlevo, tedy na druhou stranu než je obvyklé. Na kormidlo jsme ukecali Kubase, nastoupili proto Boudě u Jamese, se kterými jsem se tahali dost těsně o čtvrté místo na dvoustovce… a rozjeli se.

Letos se jelo intervalově a my s rozjížďce startovali první, takže jsme neměli koho dohánět, ale jízda proti stopkám se povedla. Časem 5 minut, 48 vteřin a 29 setin jsme Jamese přejeli skoro o půl minuty. A pak jsme čekali na výsledky finále A. Namydlený blesk 6:01, Lyžaři 5:45, sportovní gymnázium, 5:44. Takže nečekaně a velmi těsně třetí. Radost, první pohár sezóny doma. (A rovnou jsme vyzkoušeli, k čemu je na poháru ta matka zespoda. Ano, dá se rozebrat. A kupodivu i složit zpátky )

Článek Na draky jsou Poděbrady se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

A chladno opravdu bylo, hlavně v sobotu večer, kdy natočené pivo nejenže nezteplalo, ale naopak čím déle bylo ve sklenici, tím bylo studenější a studenější…

V sobotu se jely dvoustovky. A závody to byly veliké. I když v jednotlivých jízdách jelo pět až šest posádek, 38 týmů vystačilo na celodenní program. V první rozjížďce jsme nabrali rychlost, ujeli zhruba sedmdesát záběrů, což v Praze a blízkém okolí na 200 metrů bezpečně stačí, přestali pádlovat a rozhlédli se po okolí … a zjistili, že na Šumavě je 200 metrů trochu delších, než jsme zvyklí a že u cílové bóje ještě zdaleka nejsme. Ale i tak to v téhle jízdě bylo klidné druhé místo a postup do čtvrtfinále. V něm jsme už věděli, jaká vzdálenost nás čeká, takže jsme se na trati nerozhlíželi a proti první jízdě o šest vteřin zrychlili. Ze třetího místa postupujeme do semifinále. A i když další zlepšení přišlo i v něm, stačilo to jen na postup do finále C. V tom nakonec končíme na celkovém 18. místě – o osm setin vteřiny, tedy dvacet centimetrů.

V neděli na startu kilometru startovní pole značně prořídlo. Po sobotním precizně organizovaném závodu to byl spíš punk pro nadšence, kteří se na vodě chtějí mořit pět minut v kuse. Takže pro nás. Na trať se třemi otočkami vyráží dračí loď s naším tradičním záběrem, tvrdým a dlouhým, a rychle zkracujeme dvacetivteřinový náskok lodi před námi. Dojeli jsme ji na třetí otočce, tedy zhruba po sedmi stech metrech. Znamenitá jízda to byla! A znamenité závody!

Článek Dva dny na Lipně se nejdříve objevil na Převážně neškodný.

A jak máme radši delší tratě, tak tahle dvoustovka nám sedla – jasné vítězství a druhý nejlepší čas celkově – 56 vteřin a čtyři desetiny (to vše se sedmi dámami na pádle). Přímý postup do semifinále nám sice ušetřil síly, ale měl ale i nevýhodu. Čekali jsme na něj čtyři hodiny, a za tu dobu koncentrace trochu polevila.

A aj, bylo to vidět jak na čase – 59,23 – i na třetím místě, které znamenalo finále B. V něm jsme se potkali s PDBC, takže jejich borce nahradili jíní dva; nicméně na jízdě to znát nebylo. V neuvěřitelně vyrovnaném závodě (všechny čtyři lodě dojely v rozmezí 0,7 vteřiny) rozhodovaly centimetry na cílové fotografii. Nakonec jsme byli druzí, o dvě desetiny za Sokoly z Letů a o jedinou setinu! před PDBC. A už za 14 dní nás čeká Lipno a na něm první letošní ostrý kilometr.

Článek Svátek práce nazeleno se nejdříve objevil na Převážně neškodný.