Na Pálavu jezdíme roky; a co si budeme povídat, sobotní dopolední dvoustovka není po pátečním vymetení sklípků úplně bezbolestná. Ale na druhou stranu – volné sobotní odpoledne je ideální čas na to vrátit se pro ty nejlepší vzorky nebo vyzkoušet další … i když pak bolí nedělní kilometr ještě o něco víc než normálně.
Letošní Pálava byly první závody, na které se nás sešlo víc než 20; takže nejenže jsme nemuseli shánět bubeníky, ale dokonce jsme je velkoryse půjčovali. Navíc díky tomu, že Vínotým na tom byl přesně opačně než my, zajezdili jsme si všichni do syta.
Sobotní dvoustovka letos měla tak 170 metrů; foukalo tak, že by potápěči měli s lovením lodí ze dna přehrady plné ruce práce. A protože starty fakt nejsou naše silná stránka, není divu, že i když jsem formu cítili, neumístili jsme se nijak výrazně.
To neděle byla jiná. Kilometr máme rádi. A navíc trať na Pálavě, to je vlastně 4 x 400 metrů a tři dlouhé zatáčky, prostě ideálně pasuje k našemu stylu. Nemilé je, že nastupujeme do rozjížďky z první pozice – ostatní dračí lodě startují v intervalech až po nás. No nic, zatneme, dva – jedna a jedeme. V cíli to vypadá dobře; rozjížďku vyhráváme a máme průběžně nejlepší čas; jenže teď pojede pět nejlepších lodí z dvoustovek; a to nejsou žádná ořezávátka.
Pořadatelé čas finálové jízdy neukazují, jde se rovnou na vyhlášení. Čtou pátý tým, my to nejsme. Čtou čtvrtý – také ne. Třetí – ani to nejsme my. V těžké konkurenci bereme druhé místo, pohár, bednu vína a obrovskou porci radosti.
WOW!
