Na Tragédky se vracíme po dvou letech – předloni nebyly a loňský ročník, premiérově pořádaný v srpnu, jsme vynechali. Letos se ale rozhodujeme, že si 2x 4500 metrů v srpnovém vedru dáme.
Délka trati mluví sama za sebe. Kilometr nám jde, ale jak si poradíme se čtyřapůlnásobkem?
Do závodu nastupujeme v druhé rozjížďce, kde proti nám má jet maďarská a polská posádka. Maďaři, jejichž sesterská posádka tak tak přežila rozjížďku číslo 1, nakonec vzdávají a tak se na startu u modřanského zdymadla potkáváme jen s Poláky. Kapitán huláká poslední povely – zkusíme se jich držet a kdyžtak se urveme před otočkou – a už je tu start.
Vyrážíme a hned po prvních tempech je znát, že ješce Polska nezgynula. Držíme je jich jak klíště. Asi tak dvěstě metrů. Pak se pomalu odpoutávají a nás čeká trudných dvacet minut proti stopkám. Narozdíl od tréninku ale před námi vidíme mizící tečku Poláků. V cíli nám dali asi minutu a půl, přesně to snad ani nechceme vědět (nakonec právě tahle polská posádka ve strhujícím finiši celé TDT vyhraje…).
Následuje vložený závod na 450 metrů; toho se letos neúčastníme a popravdě jsme rádi. Máme dost. Během pauzy se jdeme projít podél řeky a zachraňujeme z kola spadlého Rusa pravděpodobně s otřesem mozku (ano, milí čtenáři, dělat si za jízdy na kole bez přilby selfíčko je fakt pitomost), kterého i s jeho přítelkyní odváží sanitka a nám nechává kola půjčená od Českých drah. Voláme na smíchovské nádraží, odkud mají kola půjčená a je jasné, že tuhle situaci v manuálu nemají. Nakonec ale narážíme na výjimečně neortodoxního nádražáka, který chápe co se stalo, nastartuje služební Fabii a pro kola si přijede. Dobrý skutek jsme udělali a můžeme jít na druhou jízdu. V mezidobí navíc dorazil Machajda, zázračný kormidelník.
Rovnáme se na startu, spolu s námi tu jsou Maďaři, kteří měli v rozjížďce asi o deset vteřin lepší čas, a Brňáci – ti byli lepší asi o minutu. Strategie je jasná – budeme se držet Maďarů a pak se uvidí, jak to celé dopadne. Jenže se ukazuje kouzlo závodů s hromadným startem. Všechny tři lodě se drží v balíku, i když už se po dvou kilometrech blížíme k otočce. Machajda bravurně drží loď na vlně a celou dobu na nás řve, ať nepádlujeme. A vážně stačí jet tak na 60 – 70 %. Blížíme se k bójce, Machajda hecuje, zkoušíme se utrhnout. Ujedeme o půl lodě, pak Maďaři sedají na vlnu nám a mají nás. Musíme na to jít chytře. Blesková porada kapitána s kormidelníkem má jasný výsledek. Jedeme úplně vpravo; jediná šance je zbrzdit a konkurenci na bójce podjet.
Přestáváme pádlovat. Pořád jedeme moc rychle. A pak Machajda vydává povel, v závodě naprosto neslýchaný. Ano, řve ne nás KONTRA. Háci chvíli nechápu, pak i oni zaberou dozadu. Brzdíme a kormidelník strhává loď vlevo; naše špice míjí záď Maďarů o centimetry a zezadu zní 2-1-makej, jeď, musíš je dát!
Z točky vyjíždíme pádlo na pádlo s Brňáky. Maďaři zezadu dotírají, ale i když do konce závod zbývá víc než polovina, musel by se stát zázrak, aby nás dali. Nebo by museli mít lepší kormidlo než my – a to rozhodně nemají. Vysilují se marnými pokusy prorazit středem, kde je vlna nejvyšší. Českomoravská koalice pro tentokrát vpádu Uhrů zabránila.
Strkáme se s Brnem, máme lepší, vnitřní dráhu, do konce závodu ještě dvě otočky, ale ani na jedné otočce se nic nestane. Pár set metrový finiš je tvrdý, ale nakonec podléháme asi o půl lodě. Stejná trať jako v rozjížďce, úplně jiný závod.
