Převážně neškodný
Po tom, co jsme na 200 metrů vyráběli skvělé mexické vlny a tradičně jednou za rok se projeli na indonézské lodi, přišel poslední závod sezóny. Kilometr. A ten nám jde. Takže jsme se nadechli, rozjeli, během jízdy dvakrát přitvrdili … a bylo z toho druhé místo! Skvělé rozloučení se závodní sezónou 2016.
Na Tragédky se vracíme po dvou letech – předloni nebyly a loňský ročník, premiérově pořádaný v srpnu, jsme vynechali. Letos se ale rozhodujeme, že si 2x 4500 metrů v srpnovém vedru dáme.
Délka trati mluví sama za sebe. Kilometr nám jde, ale jak si poradíme se čtyřapůlnásobkem?
Do závodu nastupujeme v druhé rozjížďce, kde proti nám má jet maďarská a polská posádka. Maďaři, jejichž sesterská posádka tak tak přežila rozjížďku číslo 1, nakonec vzdávají a tak se na startu u modřanského zdymadla potkáváme jen s Poláky. Kapitán huláká poslední povely – zkusíme se jich držet a kdyžtak se urveme před otočkou – a už je tu start.
Vyrážíme a hned po prvních tempech je znát, že ješce Polska nezgynula. Držíme je jich jak klíště. Asi tak dvěstě metrů. Pak se pomalu odpoutávají a nás čeká trudných dvacet minut proti stopkám. Narozdíl od tréninku ale před námi vidíme mizící tečku Poláků. V cíli nám dali asi minutu a půl, přesně to snad ani nechceme vědět (nakonec právě tahle polská posádka ve strhujícím finiši celé TDT vyhraje…).
Následuje vložený závod na 450 metrů; toho se letos neúčastníme a popravdě jsme rádi. Máme dost. Během pauzy se jdeme projít podél řeky a zachraňujeme z kola spadlého Rusa pravděpodobně s otřesem mozku (ano, milí čtenáři, dělat si za jízdy na kole bez přilby selfíčko je fakt pitomost), kterého i s jeho přítelkyní odváží sanitka a nám nechává kola půjčená od Českých drah. Voláme na smíchovské nádraží, odkud mají kola půjčená a je jasné, že tuhle situaci v manuálu nemají. Nakonec ale narážíme na výjimečně neortodoxního nádražáka, který chápe co se stalo, nastartuje služební Fabii a pro kola si přijede. Dobrý skutek jsme udělali a můžeme jít na druhou jízdu. V mezidobí navíc dorazil Machajda, zázračný kormidelník.
Rovnáme se na startu, spolu s námi tu jsou Maďaři, kteří měli v rozjížďce asi o deset vteřin lepší čas, a Brňáci – ti byli lepší asi o minutu. Strategie je jasná – budeme se držet Maďarů a pak se uvidí, jak to celé dopadne. Jenže se ukazuje kouzlo závodů s hromadným startem. Všechny tři lodě se drží v balíku, i když už se po dvou kilometrech blížíme k otočce. Machajda bravurně drží loď na vlně a celou dobu na nás řve, ať nepádlujeme. A vážně stačí jet tak na 60 – 70 %. Blížíme se k bójce, Machajda hecuje, zkoušíme se utrhnout. Ujedeme o půl lodě, pak Maďaři sedají na vlnu nám a mají nás. Musíme na to jít chytře. Blesková porada kapitána s kormidelníkem má jasný výsledek. Jedeme úplně vpravo; jediná šance je zbrzdit a konkurenci na bójce podjet.
Přestáváme pádlovat. Pořád jedeme moc rychle. A pak Machajda vydává povel, v závodě naprosto neslýchaný. Ano, řve ne nás KONTRA. Háci chvíli nechápu, pak i oni zaberou dozadu. Brzdíme a kormidelník strhává loď vlevo; naše špice míjí záď Maďarů o centimetry a zezadu zní 2-1-makej, jeď, musíš je dát!
Z točky vyjíždíme pádlo na pádlo s Brňáky. Maďaři zezadu dotírají, ale i když do konce závod zbývá víc než polovina, musel by se stát zázrak, aby nás dali. Nebo by museli mít lepší kormidlo než my – a to rozhodně nemají. Vysilují se marnými pokusy prorazit středem, kde je vlna nejvyšší. Českomoravská koalice pro tentokrát vpádu Uhrů zabránila.
Strkáme se s Brnem, máme lepší, vnitřní dráhu, do konce závodu ještě dvě otočky, ale ani na jedné otočce se nic nestane. Pár set metrový finiš je tvrdý, ale nakonec podléháme asi o půl lodě. Stejná trať jako v rozjížďce, úplně jiný závod.
Do Štěchovic jsme jeli přihlášení jen do mixu, ale na místě se to seběhlo tak, že jsme přihlásili i dámskou posádku – což znamenalo, že dračice, které jely i mix, si střihly dvoustovku dohromady sedmkrát! Klobouček!
Navíc los byl dosti obtížný – v mixu jsme pozdějším vítězům Oldies nedarovali ani záběr. V nejrychlejších rozjížďkách dne jsme ale, po souboji o každou desetinu, obakrát podlehli. Dámy, v první jízdě dokonce v počtu pouhých šestnáct pádel, se rvaly s vodou i soupeřkami ještě statečněji.
V mixu jsme druhým součtem časů postoupili do semifinále, načež kapitán stižený záchvatem fanfarónství daroval lepší dráhu domácím – a jízdu jsme asi o dvě desetiny prohráli, takže nezbývalo než se připravit na finále B. V něm jsme prohráli los a také jeli horší dráhu, ale fantastickým finišem jsme urvali vítězství o pár decimetrů. Takže si do loděnice přivážíme dva krásné pohárky – dámy za druhé místo a mix za třetí.
Na Pálavu jezdíme roky; a co si budeme povídat, sobotní dopolední dvoustovka není po pátečním vymetení sklípků úplně bezbolestná. Ale na druhou stranu – volné sobotní odpoledne je ideální čas na to vrátit se pro ty nejlepší vzorky nebo vyzkoušet další … i když pak bolí nedělní kilometr ještě o něco víc než normálně.
Letošní Pálava byly první závody, na které se nás sešlo víc než 20; takže nejenže jsme nemuseli shánět bubeníky, ale dokonce jsme je velkoryse půjčovali. Navíc díky tomu, že Vínotým na tom byl přesně opačně než my, zajezdili jsme si všichni do syta.
Sobotní dvoustovka letos měla tak 170 metrů; foukalo tak, že by potápěči měli s lovením lodí ze dna přehrady plné ruce práce. A protože starty fakt nejsou naše silná stránka, není divu, že i když jsem formu cítili, neumístili jsme se nijak výrazně.
To neděle byla jiná. Kilometr máme rádi. A navíc trať na Pálavě, to je vlastně 4 x 400 metrů a tři dlouhé zatáčky, prostě ideálně pasuje k našemu stylu. Nemilé je, že nastupujeme do rozjížďky z první pozice – ostatní dračí lodě startují v intervalech až po nás. No nic, zatneme, dva – jedna a jedeme. V cíli to vypadá dobře; rozjížďku vyhráváme a máme průběžně nejlepší čas; jenže teď pojede pět nejlepších lodí z dvoustovek; a to nejsou žádná ořezávátka.
Pořadatelé čas finálové jízdy neukazují, jde se rovnou na vyhlášení. Čtou pátý tým, my to nejsme. Čtou čtvrtý – také ne. Třetí – ani to nejsme my. V těžké konkurenci bereme druhé místo, pohár, bednu vína a obrovskou porci radosti.
WOW!
Na letošním Popelu se jely i krátké lodě. Na rozehřátí byly dobré; teda upřímně řečeno, trať byla asi tak o kilometr a půl delší, než by bylo ideální, ale nakonec – proč ne. Ale radost, radost to nebyla, co si budeme povídat (i když jsme se do první otáčky statečně drželi mnohem silnějších týmů). Desítky prostě nejedou.
Na klasických dračích lodích pro 20 lidí to byla jiná pohádka. První jízda byl naprosto nekompromisní, fyzický boj. Nešlo jenom o ty dvě desetiny vteřiny rozdílu v cíli, o to, že celou dobu jsme se rvali s ostatními loď na loď, nebo o fantastických prvních 500 metrů, kdy na první otočku dojelo pět lodí naprosto synchronně. Pět lodí, které startují v jediný okamžik, je adrenalinový zážitek sám o sobě. I když, dokud se jede rovně, je to jednoduché, jen ten hluk, blízkost soupeře, vlny a touha nezůstat ani o decimetr pozadu.
500 metrů po startu jsme ale přijeli k otočce. Nastala chvíle, kdy se pět kormidelníků pokouší otočit pět dvanáct metrů dlouhých, přibližně dvě tuny vážících lodí které jedou metr od sebe rychlostí nějakých 14 kilometrů za hodinu. V ostré zatáčce o 180 stupňů zpět mají k dispozici jen své hlasivky, kormidlo, svaly a odhodlání posádky. V takových chvílích se dračí lodě mění v kontaktní sport, kdy mezi loděmi není prostor na pádla a přesto je nutné jet dál. Není čas na váhání a přemýšlení, co by se mohlo stát s pádlem nebo na to, že se přes bort do lodi leje voda po litrech – jednoduše platí JEĎ!
Druhá jízda ukázala jinou krásu – rychlé posouzení přidělené dráhy, před startem domluva s kormidelníkem, na otočce dokonale zvládnutý manévr a elegantní výjezd na druhé pozici. Následující pětistovka ve znamení boje o druhou pozici; tu jsme sice ve třetím úseku ztratili, ale když se podařilo odrazit několik útoků další posádky, dojeli jsme ve finále B na třetím místě.
Klobouk dolů před všemi, ať si za dnešek dali tři, čtyři nebo pět jízd (přeloženo do metrického systému 6, 8 nebo 10 kilometrů). Máme za to dva diplomy, dva lahve šáňa (bouchneme je hned v úterý na tréninku), dva doutníčky a dva stylové popelníčky.
Dračí Popel 2016 byl super, díky Pražský Výběr a všem, kdo v tom jeli!
