Je 12. října, těsně před druhou odpoledne. Před divadlem v Saarbrückenu, 650 kilometrů od Prahy, si bereme pádla a nasedáme na loď. Dneska je doplněná o čerpadlo, vlnolam, vyljevátka, dvě náhradní pádla a naši originální hlavu a ocas. Jdeme na vodu poslední ze všech, na řece už čeká dalších 37 posádek. A leckomu z nás zní v hlavě otázka: „Ty vole, proč tady vlastně jsme?“
Celý to začalo tradičně na začátku srpna, kdy se na tenhle závod, Monkey Jumble, otevírá registrace. Volná místa jako každý rok zmizela během pár vteřin. Letos na nás vyšlo místo až ve třetí desítce. Od záři jsme přidali na trénincích, až z toho bylo dvakrát týdně kolem devíti kiláků ve slušným tempu.
A pak jsme si sbalili, přejeli kus Evropy a teď jdeme na vodu. Saare je kalná a rychlejší než jiné roky, v minulých dnech tady dost lilo. Ale jakmile sedneme na lavičky, už na nervozitu není čas. Loď sedí dobře, před startem se rozehříváme pár desítkami metrů v závodním tempu, najdeme si místo číslo 32, z reproduktorů na břehu slyšíme „eine Minute bis zum Start“, pak odpočet po sekundách a nakonec výstřel ze tří děl. Dál je to už jenom na nás. Zabereme jednou, podruhé, loď se rozjíždí.
Než se z osmé řady dostaneme na skutečný start, tam, kde začíná každé lodi běžet její čas, stačíme se ujet dvěma lodím, které startovaly na naší úrovni a dotáhnout se na dvě lodi z řady dvacet metrů před námi. Dobrý začátek.
Podjíždíme Bismarck Brücke, předjíždíme další loď a v esíčku po startu zkoušíme předjet ještě jednu. Nakonec jí sedáme na vlnu a z druhé strany se k nám přidává ještě jedna; jedeme uprostřed, voda teče přes oba borty do lodě, přichází čas zapnout čerpadlo. Třikrát chceme soupeřům ujet. Nastupujeme, už to vypadá nadějně, ale neutrhneme se, a tak v téhle formaci dojíždíme k první otočce. Blbé je, že nejedeme na vnitřní straně zatáčky.
Otočku ale Kubas na kormidle zvládá, na výjezdu si dáme krátký nástup, ale pak raději počkáme na žlutou loď, která přijíždí zleva. Sedáme jí na vlnu, je čas na krátký odpočinek. Vody do lodi nateklo tolik, že čerpadlo nestíhá a je nutné vylejvat ručně. Bubenice žluté lodi jede dvěma paličkama najednou, někdy to zní, jak kdyby přidala i nějaké chrastítko. Mění rytmus podle toho, jestli se zkoušejí utrhnout nebo ne. My si ale hlídáme, co je zapotřebí, držíme se jich a na oplátku občas nastoupíme my.
Projíždíme po proudu kolem startu, máme za sebou asi třetinu závodu a zprava naší dvoučlennou skupinku dojíždějí další dvě lodě. Pod Alte Brücke podjíždíme bezpečně dvěma oblouky, zprava dojíždí další dva lodě a blížíme se k Luise Brücke. Tady je nutné jet vpravo od pilíře. Kubas na kormidle najede pěkně zeširoka; čtyři lodě vpravo nemají šanci nám skočit na vlnu a zároveň jsme tak odskočili od lodě vlevo. Famózní manévr. Před sebou máme volnou vodu, dáváme deset rychlých silových, pak dalších deset pak už jen silové, ale ty držíme naplno. Z kormidla nás Kubas hecuje, s každým záběrem se posouváme před naše soupeře.
K druhé otočce zbývá 500 metrů.
Jedeme, jak máme natrénováno a před otočkou ještě přidáváme.
Tahle otočka má jen jednu bóji. Oblouk točíme fakt ostře. Kormidelník visí na kormidle, levý háček je vykloněný z lodi a přitahuje, dvoutunová loď se točí o 180°. Na výjezdu dáváme patnáct rychlejch a dojíždíme další loď, vyzdobenou krásným červeným drakem. Máme problém udržet se jí na vlně – jsme na ně příliš rychlí. Do toho právě v tuhle chvíli vypadl mikrofon. Nakonec si počkáme pětset metrů do zatáčky, nastupujeme a křižujeme řeku, aby nám nesedli na vlnu. A ujíždíme jim.
Poprvé po sedmi kilometrech nejede dva metry od nás jiná loď, poprvé po sedmi kilometrech nevidíme jinou loď těsně před sebou. Doteď jsme potřebovali taktiku a zrychlení, teď bude rozhodovat vůle a výdrž.
Nasazujeme tempo, na jaký jsme zvyklí. Pádla krájejí vodu v rytmu, který buben přenáší od háků, kormidelník hecuje. Stejně do vody, stejně z vody. Vyjíždíme ze zatáčky do prostoru startu a nějakých sedmdesát metrů před náma vidíme dvě lodi. Po třech stech metrech vjíždějí do esíčka pod Bismarck Brücke a mizí nám z dohledu. Když z esíčka vyjedeme, je jasný, že jsme je stáhli. Držíme rytmus, držíme sílu. Jedeme si pro ně. Do poslední otočky nastupujeme těsně za nimi jako třetí, ale přesně víme, jak ji projedeme.
První soupeře pohodlně podjíždíme, druhé zkoušíme podjet taky, ale chytnou se naší vlny a nesetřeseme je. Na kilometrové rovince zkusí nastoupit; nesetřesou nás. Zkusíme nastoupit my, drží se nás jak klíště. Znovu oni; zase neúspěšně. Vjíždíme do esíčka pod Bismarck Brücke, jsme na vnitřní straně zatáčky, do cíle zbývá 400 metrů. Škrábeme poslední síly, na povel 2-1-JEDEM bereme za pádla, ale soupeři se nevzdávají a zrychlují taky. Jedeme z posledních sil. Buben i kormidlo počítají a povzbuzují, finišujeme pádlo na pádlo. Po 11 kilometrech prolétáme cílem rychlostí, kterou se běžně jezdí na 200 metrů.
Euforie.
Tohle je to, proč sem jezdíme, tohle jinde nezažijeme.
A ani výsledkově to vůbec nebylo špatné. Jsme pátí ze 17 týmů ve Fun kategorii, 22. z 38 celkem.
Za rok se vrátíme.
